Tma – legální psychedelická zkušenost
S psychedelikama je to jízda bez brzd a na plný plyn. Jak jednou nastoupíte, musíte projet celým domem hrůzy nebo nebem, to je jedno – je to „one way ticket“. Pobyt ve tmě, ač ho vnímám též jako psychedelickou zkušenost – ještě k tmu legální – má mnohem pomalejší nástup, vlídnější průběh a kdykoliv se dá vystoupit. Stačí rozsvítit svíčku, vylézt ven a temnotu přerušit. Proto tuto zkušenost volí mnoho lidí, které sice psychedelika lákají, ale bojí se jich, případně chtějí zůstat u tzv.čisté cesty bez zkratek. (Já osobně však říkám, že i mantry, jantry, meditace a následování duchovních cest a mistrů jsou zkratky, dost návykové drogy a jít čistou cestou by znamenalo pouze žít lidský život bez touhy netrpělivě urychlovat svůj vývoj). Ať tak či tak, i ve tmě může člověk zažít to, co je možné zažít na různých psychedelikách. Slyšela jsem někde, že náš mozek si umí vytvořit všechny drogy, což by vysvětlovalo, proč lidé ve tmě zažívají stavy podobné intoxikaci LSD, DMT, nebo ketaminem…
Ayahuasca – stařenka
Ještě jako studentka VŠUP v Praze jsem se vydala na půlroční stáž do Peru. Skoro celý půlrok jsem cestovala po Peru a Bolívii, abych načerpala inspiraci pro svoji výtvarnou práci. Tu bylo nutné na konci semestru vytvořit a odevzdat. Vzhledem k povaze mých zážitků s šamany, s džunglí, ayahuascou a všemi dalšími látkami, které jsou v Jižní Americe dostupné na každém kroku jsem se rozhodla udělat 7 velkých vícebarevných dřevorytů ve váchalovském stylu: „Íkaro šamana“, „Virakoča“, „Jsem jen žebro potažené senem… a na obloze nebeské ptactvo!“, „I poslepu najdu cestu domů“, „Kihílí – matka kokových listů“, „Výbuch všednosti na peruánském venkově“ a další… Ayahuasca mě zklamala. Pamatuji se na zlomovou ceremonii, kde jsem se jí zeptala: „A to je vše, co umíš? Dál mě vzít nemůžeš? Stále jen ty tvoje krásné barevné obrázky. Ale co je za nimi, pod nimi? Za vším?“ Odvětila mi: „Bohužel, i já jsem jenom program. Můžu ukázat jen to, co je mi dovoleno. Pokud je ti to málo, jdi za někým jiným, kdo tě vezme dál.“ To byl náš poslední rozhovor, než jsme se rozešly. Ne ve zlém, to ne. Jen jsem, trochu zklamaná, šla dál, hledat, kdo mě TAM zavede.
Pro Ayahuascu jsou typické překrásné barevné mandaly, které způsobuje přítomnost DMT v jejím složení. Náš mozek si ho tvoří sám – v šišince mozkové (epifýze), stejně jako melatonin. Když odebereme veškerý přísun podnětů z vnějšího světa, náš mozek si začne vytvářet svoji vlastní realitu. Lidé ve tmě docela regulérně halucinují. (Zrak je smysl, který bere až 80% naší pozornosti. Proto se ve východních naukách říká, že zrak je smyslem, skrze který do naší duše proudí nejvíce iluzí a skrze který vzniká nejvíce připoutaností!) Holger Kalweit, zakladatel terapie tmou v Německu, popisuje ve své knížce „Dunkelterapie – léčení tmou a vize vnitřního světla“, jak se mu ve tmě zhmotňovala žena – stala se nejen živou halucinací, ale třírozměrným objektem, trávil s ní čas, miloval se s ní. Mnoho klientů mi při konzultaci sděluje, že halucinují 24 hodin denně, s otevřenýma i zavřenýma očima. Pro DMT vize je typická i fluoreskující barevnost a perfektní geometrie obrazců, kterou klienti též popisují a kterou znám i ze svých pobytů ve tmě.
LSD – Joker
Ač se jedná o syntetickou látku, bylo mi vždy nejbližší. Zatímco Ayahuascu jsem vnímala jako starou šamanku, žijící v jihoamerické selvě, ukazující ženským způsobem lijány dokonalost a provázanost všeho živého na planetě Zemi v jednom bodě, LSD vnímám jako chlapíka s nesmírným a vesmírným smyslem pro humor. Říkám mu pracovně „Joker“. Baví mě na něm to, jak neúnavně ukazuje zároveň obě strany mince, jak pod lupou zveličuje naše Ego do komixových rozměrů, až nás donutí srdečně se mu zasmát… Tyto věci se ve tmě lidem dějí formou náhlých vhledů. Stejně tak dokáží nazřít své Ego v jeho podstatě.
I u této látky jsem došla až na „konec světa“: Jednou jsem se rozhodla dát si ho tolik, aby mě TAM vzalo, když to Ayahuasca nedokázala. Náš poslední rozhovor zněl: „Co je za tím? Vezmi mne až TAM!“ Joker odpověděl: „To Ty jsi to Vědomí, které samo sebe pustí dál. Já to udělat nemůžu, pokud to Ty nedovolíš. Stojíš na hranici, na konci Tvého světa.“
Tento výlet mne nevzal sice TAM, ale trval skoro týden a já se každým dnem těšila, až se mé vnímání zúží do normálu, tedy až se opět zapojí všechny filtry, které nám dovolují nevidět osudy všech lidí v jejich tvářích, souvislosti mezi Vším a Vším, nebýt konečně Vším. Tehdy jsem si začala nesmírně vážit zúženého stavu vědomí, když se konečně vrátilo. Byla to obrovská úleva, být zase smrtelníkem s Egem. Tehdy jsem pochopila, že v nás samotných je zakódován Strážce prahu, který nedovolí, aby nás nějaká pitomá látka vzala do míst, kde žár Skutečnosti spálí naše nervové obvody na uhel, jen proto, že to chceme. To TAM je v nás, ale musíme se tam „prožít“ životem, ne zajet si tam lanovkou. Za tento výlet jsem velmi vděčna, protože mě naučil vážit si obyčejnosti, všednosti, každodennosti a nepohrdat běžným lidským zúženým vědomím.
Lidé se často po návratu ze tmy začnou opět těšit z obyčejných věcí, které jim předtím připadaly samozřejmé. Zejména stav po výlezu ze tmy je velmi podobný stavu na LSD: Vidění světa, svého těla i přírody je velmi ostré, fluoreskující, barevné. Ve všem je cítit posvátnost, lidé prožívají vděčnost, objímají stromy, pláčou dojetím. Někdy padnou na kolena a za všechno děkují. Podobně jako na LSD, zvýší se jejich citlivost ke kráse, přírodě.
Šalvěj divotvorná – Poťouchlice
Když jsme kdysi v našich psychonautských časech zkoumali účinky Divotvorné šalvěje, dlouho jsme nemohli polapit pravou dharmu v této existenci. Zakouříš si 40x extrahovanou šalvěj a v okamžení jsi v jiné realitě. Ta realita je tak skutečná, že o té, ze které jsi právě vycestoval, nic nevíš. Ba dokonce se může zdát, že tohle je ta jediná pravá realita a tamto byla jen halucinace. A to je právě její přínos lidstvu. Je-li LSD Joker, pak Šalvěj je jeho ženský protějšek. Je to zpochybňovačka všech realit. Je to čarodějka, která přišla společně s Mahá Máyou a byla s ní smluvena, že čas od času ji trošku rozkryje. A ukáže, že za touto kulisou je jiná, za ní jiná a za ní ještě jinačí. Že kulis a tapet je nekonečně mnoho, ale skutečné jen to NIC mezi nimi. Když ji často kouříte, povšimnete si, že je vám vždy umožněno na zlomek sekundy dlít v tom NIC mezi tapetami. Od té doby už nevěříte žádné tapetě a neberete žádnou realitu příliš vážně. Od té doby je všechno posvátně legrační a poťouchlé.
Někteří lidé ve tmě sedí celé dny v křesle a sledují neuvěřitelné krajiny, které se mění ve futuristická města, potkávají bytosti, hovoří s nimi. Tato realita je tak trojrozměrná, tak věrohodná! Věřím, že přesně ve chvíli, kdy vylézají ze tmy do světla a pomalu se jim ukazuje opět tato realita, může nastat moment NIC, kdy nevěří ani jedné z nich. A od té doby nelze tento svět ani sebe brát příliš vážně.
Iboga – Dharma
Když jsem se setkala s Ibogou, už jsem neměla žádné požadavky jako „Vezmi mne až TAM!“ Věděla jsem, že TAM je TADY a že není kam jinam jít. Neměla jsem ani žádná očekávání, krom tušení, že mě tato jasnozřivá dáma pěkně zpucuje. Nevím proč, ale bála jsem se zlehka toho, jak sama sebe uvidím. A zároveň jsem po tom toužila. Vzala mě do místa mezi snem a bděním, kamsi vysoko do nadhledu nad celým svým životem, jakoby to byl film, promítaný ve všech časech života naráz. Jakobych nahlédla podstatu své duše, ochutnala esenci svého života, uviděla se očima jiných – těch, kteří mě milují. Nebylo v tom nic přísného, naopak! Nahlédla jsem esenci Štěpánky milujícíma očima. Jako když se matka dívá na své milované dítě. Uviděla jsem všecku svoji krásu, moudrost, komičnost, všechny své talenty a nadání, tato látka mi říkala jediné: Můžeš se milovat taková, jaká jsi. Zřela jsem svoji Dharmu.
I lidé ve tmě často přichází s touhou poznat, co je jejich dharma, co mají dělat, aby ji naplnili. Tma je podobně jako Iboga milující Matkou. Je jinová, klidná, milující. Její náruč je hebká, měkká, bezpečná a konejšivá. V jejím náručí se uzdravují všechny rány našeho osudu. V její náruči vidíme sami sebe jako malé děti, dokonalé takové, jaké jsou. Tma nám říká beze slov: „Buď sám sebou a naplníš svoji Dharmu! Dharma je povinnost i přirozenost. Povinnost, která však nevychází z vnějšku, od jiných. Vychází z naší přirozenosti. Dharmou psa je štěkat, dharmou vody téct, dharmou ohně hořet. Naší dharmou nemůže být nic, co neumíme, co nám není vlastní, v čem nejsme dobří! Neboj se tedy, že svou Dharmu nenaplníš! Stačí si vzpomenout, kdo jsi a žít to!
Marihuana – „vmasení se“
Milovníky marihuany zklamu: Nepočítám ji mezi psychedelika. Rozešla jsem se s ní už ve čtrnácti letech, kdy na moji otázku, zda mě může „vzít až TAM“, odpověděla nechápavě: „Jako kam?“
Překlad slova psychedelický je doslova něco jako „vědomí-rozšiřující“. U marihuany vnímám spíše opak – směřuje naše vědomí do těla. Ať už nám pomáhá léčit ho v podobě mastí a tinktur, tak i stav, ve kterém jsme jakoby zkamenělí („stoned“) je stav dokonalého „enkarnování“ bez možnosti úniku. Tomu stavu se nejlépe blíží španělské slovo „encarnación“ vycházející ze základu en carne, tedy do masa. Vmasení se!
Ve tmě si člověk začne mnohem více uvědomovat své tělo. Jakoby po dlouhé době uslyšel konečně jeho hlas, který nám stále říká, co přesně naše tělo chce či nechce, kdy jsme unaveni a přetahujeme se, kdy je správné jíst a kdy už jí jen Ego… Dokud jsme v poklusu, nemáme někdy čas ani zhroutit se! Když se zastavíme a vmasíme, můžeme se doslova rozsypat, tělo si řekne o absolutní odpočinek. Ten je ale zásadní pro další procesy ve tmě.
Flotační tank u nás ve vaně
Psychonaut John Lilly ve své knize Vědec popisuje, jak komunikoval s delfíny naložený ve svém vynálezu – flotačním tanku, při vysokých dávkách ketaminu. Flotační tank má napodobit stav beztíže v matčině lůně, slaná voda imituje tělní tekutiny, ve kterých je člověk nadnášen až k pocitu absence gravitace, což, jak víme, přináší stav rozšíření vědomí a ztrátu pocitu tělesnosti. Abychom tento pocit klientům terapie tmou umožnili, ve dvou ze tří prostor máme velkou vanu. Jedna z nich je dokonce tak velká, že se do ní vejdou pohodlně i dva lidé, proto je tento prostor oblíbený pro párovou terapii tmou.
Když sečteme účinky vody tělesné teploty, soli (sůl, klidně i vonnou, si může klient přinést a ve vodě rozpustit) a tmy, dosáhneme i v obyčejných podmínkách stavu, podobnému tomu ve flotačním tanku. Netřeba přidávat ketamin. Někteří klienti říkají, že když se ponoří i s hlavou do vody, ztratí dokonale přehled, kde je nahoře, kde dole a kde jsou ostatní směry, kde je jejich tělo, kde začíná, kde končí…
Ketamin – rozpuštění těla
Ketamin je látka, která nadobro rozmetá veškeré tvé iluze o smrti. Pokud se před tím mohla zdát jakkoliv ultimátní a vážná, po této zkušenosti se na ni skoro začneš těšit. Opouštíš své tělo a pokaždé znovu věříš, že jsi mrtev. Nemůžeš uvěřit, že ještě před chvílí jsi věřil v realitu, kde je nutné jít do obchodu a nakoupit něco k snědku. Jak legrační! Kde je nutné jít do školy nebo do práce! Bizardní! Jsi v temném prostoru a asi jsi mrtvý. Co teď? Rychle si vzpomeň, co říkali, že se pak dělá? Ach tak! Světlo! Někde by tu mělo být nějaké světlo. Haló, světlo, kde jsi? Aha, nemám oči. Čím se tedy najde světlo? Ach tak. Celou svojí bytostí! I poslepu najdeme cestu domů… A už tam letím, pomalu vlétám do slunečního kotouče, jeho žár mě taví a já zanikám v jednotě s ním, aby mne to za nějaký ten „bezčas“ vyplivlo s tím, že můj čas ještě nenastal a já se probouzím opět v té realitě, kde se musí kupovat housky…
I tma naleptává obrysy osobnosti, rozpouští fyzické tělo i Ego, rozpouští prostor donekonečna. Pokud si dost pohodlně sednete do křesla, není vám zima ani teplo, netrpíte hladem ani žízní, může se stát, že náhle nevíte, kde jste. Jste ve zlomku sekundy všude a nikde. Nevíte ani kde je dole a nahoře, kde jsou stěny. Doslova se ztratíte. I mně se to stává, coby opatrovnici. Vejdu do tmy a sednu si, když chce klient konzultovat, a zatímco povídá, tma si mě na chvíli vezme. Na jak dlouhou chvíli, to nevím. Vím jen, že jsem tu nebyla. Není to spánek. Nejsem ve svých myšlenkách, místo abych naslouchala klientovi. Cosi většího než já mě vycucne z těla – velká černá díra všude kolem mě si mě na chvíli půjčí a zase mě vrátí. Jsou to chvíle podobné smrti. Zažívají je i lidé během terapie tmou. Někdy to nazývají Bytím, přestože by se možná víc hodilo slovo Nebytí, protože tu není nikdo, kdo by si toho byl vědom. To je ale krásný paradox, protože kdyby tu byl někdo (tj.Ego), Bytí by nepřišlo. Je velmi plaché.
Téma smrti a tma patří k sobě. Byla-li původně praxe mnichů ve tmě přípravou na posmrtný život, pak je zcela na místě i meditace, kterou klientům ve tmě radím zcela na závěr pobytu – je to meditace na smrt. Existují různé meditace na smrt, v některých si máte představit, že vám doktor dává už jen rok života. Představujete si, co byste dělali ten poslední rok? Pak se vám čas zkracuje na měsíc, týden, den, hodinu… Moje meditace na smrt je však nekompromisní: představte si, že jste cestou do tmy náhle zahynuli a teď již JSTE v bardu, odkud sledujete film svého života…
více v článku o Tmě a smrti zde:
https://dotekpritomnosti.cz/tma-a-smrt/